Želvy pardálí
Stigmochelys (geochelone) pardalis
Kde žijí a jak vypadají
Želvy pardálí jsou Afričanky. Žijí v pásu táhnoucím se středovýchodem kontinentu od jižního Sudánu až po Jihoafrickou republiku a Namibii. Ve více či méně zelených savanách, od okrajů lesů a pralesů téměř až k polopouštím. Na tomto ohromně velkém území, jímž prochází několik rovnoběžek, je krajina, počasí a celkově přírodní podmínky velmi různorodé. Želvy pardálí se jednotlivým biotopům přizpůsobily. Například v Somálsku a Etiopii na stálezelených planinách žije největší forma tohoto druhu, která v některých případech může údajně dosahovat délky plastronu až jednoho metru. V JAR se želvy naopak dobře přizpůsobily chladným ročním obdobím a značnému kolísání teplot den / noc, které může přesáhnout i 40°C. Není výjimkou, že v tamní zimě zde může během chladných nocí lehce mrznout a zdejší „pardálky“, zahrabány do svých úkrytů, tuto teplotu zvládají. Kdyby pár takovýchto chladných nocí přišlo třeba v Zambii, pro tamní želvy (babcocki) by to nemuselo dopadnout dobře. Želvy pardálí se proto dříve dělily do dvou samostatných poddruhů, a sice na poddruh pardalis pardalis a pardalis babcocki. Jiné zdroje je rozdělovaly až do dvanácti různých skupin podle lokality výskytu. Nejnovější poznatky však dokazují, že pro dělení na poddruhy není genetické opodstatnění. Nicméně se želvy v chovech a následně v inzercích stále dělí a je to tak dobře. Hned vysvětlím proč. Poddruh pardalis pardalis se vyznačuje větší velikostí oproti babcocki (v průměru přibližně o třetinu), je otužilejší (dospělé želvy snesou krátkodobé noční teploty až téměř k nule, pokud se mohou přes den vyhřát na Slunci) ale pro chovatele má jednu velikou nevýhodu, a sice že při inkubaci vajec je třeba tzv. diapauza, kdy se vejce musí v průběhu inkubace „chladit“ a následně znovu „nastartovat“ v teple. Poddruh Babcocki je menší (což je pro většinu lidí výhoda), dorůstá se v průměru 35 – 40 cm. Oproti nominátnímu poddruhu mají také klenutější krunýře. Jistě se najdou tací, kteří mají dospělou želvu o dost větší nebo menší a těmto číslům se vysmějí, proto schválně uvádím, že se jedná o průměrnou velikost, které při správném růstu želvy dosahují mezi 8 – 20 lety. Možná 95% nabízených želv pardálých na českém (potažmo Evropském) trhu jsou babcocki z výše uvedených důvodů. Také asi proto, že pro obchodníky je levnější nakupovat zvířata ze Zambie než z JAR, která je ekonomicky někde jinde. Většina mě známých chovatelů, vlastnících želvy pardálí, chová a rozmnožuje poddruh babcocki.
Pardálky jsou v zájmových chovech stále častěji chovaným oblíbeným druhem. Není divu, jsou to krásné želvy a při základních znalostech jejich nároků jsou relativně dobře chovatelné. Bohužel je trh stále zaplavován tisíci importovaných želv z Afriky, které jsou velmi často ve špatném zdravotním stavu a většina jich nepřežije. Hlavně z tohoto důvodu s nimi má vícero lidí špatné zkušenosti. Jako u jakéhokoli jiného druhu želv je nejlépe pořídit si své čtyřnohé přátele s krunýřem u známého chovatele, u nějž víte, že dospělé želvy opravdu má a že je rozmnožuje (nejen inzeruje a přeprodává „kamarádovi“). Pokud by se někdo rozhodl pořídit želvu z importu o pár stokorun levněji, přeji mu hodně štěstí, bude ho potřebovat. Ušetřené peníze pak často končí u veterináře.
Co želvy jedí?
Želvy pardálí jsou, tak jako většina suchozemských želv býložravé. Oproti ostatním běžným druhům (testudo) nejsou vybíravé a s chutí požírají i tu nejobyčejnější zelenou trávu. Jsou to holky skromné, dokáží prosperovat i v opravdu nehostinných oblastech kde je po většinu roku jen uschlá tráva. Jejich potrava by tedy měla být chudá na bílkoviny a cukry. Pokud mají možnost vybrat si mezi trávou a pampeliškou, upřednostní raději pořádný lupen této želvařské kulturní rostliny. Ve venkovních výbězích trávu baští jako sekačky, postupují rovnoměrně a dělají si tak cestičky ve stylu anglického trávníku. V přírodě se živí i různými kaktusy, opunciemi, květy rostlin, atd. Je známo, že požírají trus hyen a dalších savců, čímž si doplňují látky, které by jinak z čistě rostlinné stravy nedokázaly získat. Pokud se jim poštěstí a jednou za čas potkají mršinu, tak tuto bílkovinovou kalorickou bombu neodmítnou. Napřed musí něco zbýt po vrcholových predátorech a následně supech a jiných mrchožroutech, což se asi často nestane. V našich chovech jim můžeme jednou za čas (1-2 měsíce) zkusit podat žížalu, moučného červa, sladkovodní rybku. Já podávám poslední jmenované a mladé rostoucí pardálky si s chutí do ryby kousnou. Ale pozor, toto zpestření dostanou opravdu jen několikrát v roce. Pokud z jejich strany bude zájem, nic tím nezkazíte. U tohoto druhu méně znamená více. Od jara do podzimu (od sněhu ke sněhu) je ideální krmivo to, které natrháte na zahradě nebo na louce – pampelišky, jitrocel jetel, obyčejná tráva, atd (více v kategorii potrava). Mláďatům doporučuji vůbec nepodávat ovoce, maximálně třeba jednou do měsíce slupky od jablek, ve kterých není tolik cukru a obsahují nejvíce vitamínů. Větším želvám, můžeme párkrát do sezony hodit nějaké to přilepšení v podobě slupek od melounu, výjimečně jablek, atd. Ze zeleniny můžeme občasně (jednou, dvakrát do měsíce) podávat dýni, okurku, atd. Ideálně až poté co se najedí svou běžnou „chudou“ potravou a v omezeném množství. V zimním období by měl být základ u mladých želv tvořen sušenými pampeliškami, rukolou, římským salátem, zeleným čínským zelím. U dospělých zvířat, která bychom vzhledem k jejich žravosti touto potravou nezasytili, doporučuji podávat buď jen kvalitní obyčejné seno nebo „míchanici“ – čínské zelí nakrájené na slabé proužky, nahrubo nastrouhaná mrkev (na jedno zelí přibližně jedna větší mrkev), nastřihané seno (nebo ideálně seno ze sekačky) s přidáním mletého krmného vápence. Dvakrát do týdne doporučuji přimíchat vitamíny a minerály Nutrimix (pro nosnice - slepice). Potravu těmito prášky stačí poprášit. Na jedno zelí zhruba jedna čajová lžička. Mláďatům krmeným pestřejší zelenější stravou vitamíny nepřidáváme, ať nejsou zbytečně zatěžovány jejich orgány látkové přeměny a mletý vápenec smíchaný společně s mletými vaječnými skořápkami jim necháme stále k dispozici v menší nízké misce, ale potravu jím nesypeme. Často opakované tvrzení, že želvy se nemohou „převápnit“ není pravda, přemíra vápníku naopak vyvolává podobné zdravotní problémy jako jeho nedostatek, necháme to tedy na nich samotných. Baští to celkem s chutí a často. Sám jsem velkým skeptikem chemie v chovu, například granule nedoporučuji podávat vůbec, vzhledem k velmi častým následným problémům s játry, atd. Ale v zimní sezóně kdy dospělé želvy nedostávají tolik potřebné vitamíny v takové míře jako ze zeleného krmení a poměr vápníku / fosforu z podávané stravy také není ideální, doporučuji přidávat již jmenované práškové „doplňky potravy“ v podobě krmného mletého vápence (50 kg cca 150 Kč) a Nutrimixu (1 kg cca 40 Kč). Tato „míchanice“ není mým nápadem, opičím se po paní Nateše Velenské, ošetřovatelce plazů Pražské ZOO a předsedkyni klubu chovatelů želv.
Krmíme každý den, jak malé, tak velké želvy. Želva v přírodě, za předpokladu že zrovna není extra hnusné počasí, také baští denně a pokud zrovna neodpočívá a nechrání se před ostrým sluncem, shánění potravy je její hlavní činností. Někdo může mylně namítnout, že potom ani my nemusíme denně krmit… V teráriu máme ideální „počasí“ každý den a pro želvu, která v tomto „počasí“ automaticky aktivuje a šmejdí, je přirozené do syta se nakrmit. Pokud je její energetický výdej větší než příjem, nebude přibírat na váze a samozřejmě nebude růst.
Chov v teráriu
Pro mladé želvy, od narození přibližně do dvou až tří let věku (cca 5 – 15 cm), doporučuji chov v teráriu. V něm se lépe hlídá, pro mláďata potřebná noční vlhkost a ideální teploty. Do začátku doporučuji pořízení terária ve velikosti přibližně 100 x 50 cm. Takové terárium postačí pro jednu až dvě želvy cca na první tři roky. Poté je ideální postavit již finální verzi „želvího stolu“, ve kterém budou želvy trávit jen zimní období, až se vrátí z venkovních výběhů. Pro jednu až dvě dospělé želvy pardálí by měla být plocha tohoto stolu 1 x 2 metry a více. Z ekonomického hlediska se tedy nevyplatí pořizovat několik „mezistádií“ terárek, než želva doroste.
Teplota v ubikaci pod výhřevným zdrojem by měla být přibližně 35 – 40 °C (měřeno na substrátu). Teplota by se měla postupně snižovat ke druhému konci ubikace, kde se může pohybovat přibližně mezi 22 – 27 °C a želva se tam v případě potřeby může schladit. Terárium je tedy nutné osadit výhřevným a UVb zdrojem + lineární trubicí kvůli dennímu přisvícení. Svítíme 12 hodin denně. Více o osvětlení se dočtete v kategorii VNITŘNÍ UBIKACE.
Jako substrát se mi i u želv pardálých osvědčil míchaný lignocel (kokosové vlákno) s pískem v poměru přibližně 2:1. Je dobré pořídit mělké misky či talíře na potravu.
Pro mladé želvičky je třeba pořídit těžší mělkou misku nebo talíř na vodu. U odrostlých a dospělých želv volíme těžké misky s takovým průměrem, aby se z nich mohly pouze napít a ne se v nich koupat. Kvůli zachování lepší čistoty vody. Více o vodě v kategorii ŽELVY A VODA.
Vlhkost chovu mláďat pardálek je pro jejich správný vývoj a pokud možno co nerovnější růst krunýř zásadní. Avšak s rozumem, přeci jen jde o afričanky. Po předešlých špatných zkušenostech s chovem mláďat pardálek na stále vlhkém substrátu jsem postupem let došel k závěru, že ideální je vydatné večerní porosení celého terária a hlavně želviček v jejich úkrytech. Nezdá se to, ale na celou noc v teráriu rapidně vzroste i vzdušná vlhkost. Tato „rosa“ se v ranních hodinách vlivem zvyšování teploty z terária odpaří a přes den je terárium opět „suché“. Je to nejpodobnější stavu, ke kterému denně dochází v přírodě. Želvám pardálím a to i úplným mrňatům tato vlhkost ke správnému vývoji krunýře bohatě stačí (viz fotografie malých želviček z mého chovu). V teráriu umístíme vhodné úkryty, do kterých si želva může zalézat. Želvy pardálí mají velikou tendenci k tzv. „pyramidění“ krunýře, kdy jednotlivé štítky vystupují a tvoří nehezké hrboly. Tento špatný růst krunýře bývá zapříčiněn z velké části příliš suchým chovem (bez noční vláhy a vlhkosti). I na Africkém kontinentu padá rosa a malé želvičky se na noc zahrabávají pod drny do vlhké zeminy. Čím je želva větší, tím je odolnější dehydrataci a u dospělých tedy není nutné udržovat vysokou vlhkost, které bychom v otevřeném želvím stole stejně nedosáhly.
Pro více informací o tom, jak udělat terárium vhodným prostorem k životu želv mrkněte do kategorie VNITŘNÍ UBIKACE.
Chov ve venkovním výběhu
Mladé želvy (přibližně do 10 cm) sluníme ve venkovních výbězích jen v případě hezkého počasí (cca nad 22°C ve stínu), na noc doporučuji vracet je zpět do terárií. Výběh pro prťata by měl být krytý pletivem kvůli kočkám, psům, atd. Musí zde být prostor, kam se mohou želvy schovat před sluncem a následným přehřátím. Když jsou želvy odrostlé, chováme je ve venkovních výbězích přibližně od poloviny května do poloviny září (vždy se řídíme aktuálním počasím) a domů je již neuklízíme ani na noc. Výběh je ideální napojit na skleník nebo pařeniště + je nutné mít zde zateplenou boudu, ideálně s nastaveným termostatem na 14-18°C. K vytápění postačí obyčejný termostat + topný kabel přidělaný ke střeše nebo na bok boudy nebo keramická žárovka (Hravě se vejdete do 500 Kč). Osobně želvy uklízím (pokud si nezalezou sami) do takto vytápěné boudy jen několik prvních týdnů „letní“ sezony dokud si nezvyknou na pokles nočních teplot a v průběhu června nestoupnou noční teploty alespoň na 12°C. Začátkem září opět začneme sledovat předpověď a pokud by noční teploty měly výrazně klesat, je nutné opět zapojit termostat a želvy na noc do boud uklízet.
Další informace o tom, jak má vypadat vhodný venkovní výběh naleznete v obecné kategorii VENKOVNÍ VÝBĚHY.
Rozmnožování a péče o mláďata
V přírodě probíhá páření hlavně v jarních měsících, po kterém samice snášejí v několika snůškách (2-5 snůšek s odstupem přibližně třiceti dní), variabilní počet vajec, nejčastěji 8-20. Želvičky se klubou až následující jaro. U poddruhu babcocki v domácích chovech se počet vajec v jedné snůšce pohybuje nejčastěji mezi 8 – 14 vejci. Samice začínají snášet přibližně od 30 cm délky plastronu a váhy 5 kg. Někdy i o něco dříve. Tyto míry odpovídají při správném růstu nějakým 6-7 letům věku. Samci začínají pářit přibližně od 20 cm a jejich pokusy probíhají více či méně během celého roku. V mém chovu jsou samci nejaktivnější v podzimních měsících a první snůšky přicházejí v lednu až únoru, kdy jsou želvy v interiéru. Mláďata se rodí, při stálé inkubační teplotě mezi 31 – 32°C, zhruba po 120 – 150 dnech, měří mezi 4-5 cm a váží něco kolem 20 – 30 gramů. Samotné líhnutí, od prvního naprasknutí vajíčka s pomocí tzv. „vaječného zubu“ může trvat od několika hodin až po 2-3 dny. Želvičky se častěji než jiné rodí s větším žloutkovým vakem a je tedy nutné, aby pobyly ještě několik dní v inkubátoru kvůli zatažení pupíku a celkovému srovnání krunýře. Například v krabičce s namočenými hoblinami. Po přemístění želviček do terária začínají zpravidla během několika hodin až dnů baštit připravené zelené krmivo. Stejně tak jako u kojenců, je nutné, aby první potrava byla pokud možno co nejkvalitnější a zažívací soustava s mikroflórou se mohla správně nastartovat. Nutné je pamatovat na večerní vydatné porosení terária s tím, že během následujícího dopoledne se vláha postupně vypaří pod zapnutými světly. Malé želvičky jsou oproti odrostlým pochopitelně více náchylné k dehydrataci. Správně nastartovaná želvička by během prvních několika týdnů měla začít růst.
Ohrožení a ochrana druhu
Želvy pardálí se neregistrují. Jsou považovány za zranitelný druh. Spadají do ochrany CITES přílohy II B, což znamená, že je s nimi omezen a kontrolován mezinárodní obchod. Registrace na úřadech se neprovadí, odpadá tak zákonná povinnost želvám každý rok aktualizovat fotografie v dokumentech a komunikovat s úřady (oproti, například želvám rodu Testudo). Jako důkaz o legálním nabytí želvy vám tedy postačí jen tzv. Doklad o původu exepláře.
Vejce i mláďata želv pardálích v přírodě ohrožuje veliké množství predátorů (hadi, ještěrky, krysy, lišky, draví ptáci, šelmy, atd.). Pokud mladá želvička zvládne dorůst v odrostlého juniora, je z nejhoršího venku. Dospělá zvířata již nejsou pro velké šelmy lákavá. Dostat se pod krunýř vyžaduje tolik času a energie, že si je jako zpestření jídelníčku raději odřeknou. To ale neznamená, že se nemusí mít na pozoru a v případě potřeby se včas stáhnout do krunýře.
Pro želvy pardálí jsou, jak to už bývá, velkým ohrožením také lidé. V některých oblastech jejich výskytu jsou lidmi konzumovány. Jelikož je prý jejich maso chutné a vydrží velice dlouhou dobu živé i bez krmení a vody, jsou pro tamější obyvatele poměrně snadným úlovkem, který vydrží na dvorku do „nedělního oběda“. Jsou také ohrožovány stále se rozvíjejícím zemědělstvím a zabíráním "jejich" přirozené území pro pěstování kulturních rostlin. Přesto přeze všechno je jejich druh stále ještě hojný.
Ochranné přírodní parky, chovné farmy a drobní chovatelé po celém světě pomáhají snížit číslo vyvážených želv přímo z přírody za účelem chovu, ale toto číslo je stále velmi vysoké. I já jsem přesvědčený o tom, že chovné farmy a drobní chovatelé jsou pro zachování druhu želv pardálých (stejně tak jako jakéhokoli jiného druhu) tím nejlepším řešením. Až bude trh nasycen odchovy ze zajetí, bude import želv z přírody razantně snížen. Jsou to jednoduché počty, v zajetí přežije při správné péči 90% odchovů do dospělosti. V přírodě zhruba 5-10% a pokud odečteme od tohoto malého čísla ještě ty želvy, které padnou za oběť lidským „želvožroutům“ nebo exportním firmám v daných zemích, je to na pováženou…
Zajímavosti o druhu
Velikou výhodou je fakt, že jim ke spokojenému životu stačí obyčejná zelená tráva, případně kvalitní seno. Je to krásný druh, který přitahuje nejen svou velikostí, ale hlavně nádherným zbarvením, které se perfektně hodí jako maskování do jejich domovských afrických stepí, savan a polopouští.
Fotogalerie želv pardálích
Tato fotogalerie je prázdná.
